Počátkem října skončila několikaletá soudní tahanice o mé děti. Soud mi konečně přiřkl oba syny Jirku s Ondrou do výchovy. Konečně budu mít klid od návštěv sociálních pracovnic, nebudeme žít pouze z mého platu...
K výročí založení našeho státu, jsem připravil opět víkendové Vigilie pod Blaníkem. Však zvolil jsem variantu odlišnou od minulých let. Po důkladné programové přípravě, jsem kladl větší důraz na fyzickou zátěž, týmovou spolupráci a hlavně třetí rozměr — duševní. Na výpravu, jsem nezval oddíl, nýbrž pouze starší chlapce, které v tomto směru mohu pozitivně oslovit. Abych kluky motivoval, a něco si ověřil, přizval jsem i starší děvčata z dívčí Trojky. Prvně jsem také jako tradici zařadil půlnoční výstup bez baterky. Cestou zpět jsem měl baterku pouze já, však po pár minutách dosvítila. To už nás zastihla neplánovaná bouřka, která všem přišla jako mystická. Byl jsem rád, že jsme se z temných skal, ve zdraví dostali do našeho kempu. Vigilie se povedly, měly velký ohlas, ale pro mě bylo důležité něco jiného. Ověřoval jsem si jejich pocity, nálady, priority skupiny lidí v roverském věku, když je tlačím do neznámých situací. Je to napsáno zjednodušeně, ale pro mě to byla zároveň cesta poznání. Zda to co jsem měl v hlavě do budoucna, je reálné pro R&R. Začátkem listopadu jsem se dozvěděl, že také tehdy šestnáctiletý Pinocio v létě absolvoval JLŠ společně s Mamutem. Pamatuji se, že jsem se kvůli tomu prvně chytil s vůdcem střediska. On mi na oplátku vyčetl, že bych měl být v podstatě rád, že klukům pomohl, protože si to zaslouží. Navíc, potřebuje do nového střediska kvalitní lidi! Nepochopil, a ani nechtěl chápat podstatu celého problému. |  Pravdou je i to, že od té doby Lišák věděl, že budu potížista, a naopak já poznal, že nehraje úplně čistě. když později vyplynulo, že náš rozhovor „přeložil“ po svém Pinociovi, začal jsem chápat jeho úlohu v tehdejším narůstajícím skautském mumraji. Pár týdnů nato, jsem uspořádal celodenní oddílovou hru po našem městě, a večer se účastnili hry, kterou připravili naopak Rychlíkovi roveři. Vánoční schůzku se uskutečnila pár dní před Štědrým dnem, a sestra Sojka přinesla hotovou novou oddílovou vlajku. Byla z toho malá slavnost, i proto, že jsme klubovnu měli vyklidit. Po novém roce jsme se měli stěhovat do slíbených nových prostorů v Žižkově baště. Mezi vánočními svátky jsem potřeboval sbalit klubovnu, a všechny oddílové věci. Pomoc jsem potřeboval, ale Sagitta se věnovala zimnímu táboření. Na tábořišti ve Starých Horách, roveři pár dní polehávali a klábosili u ohně v týpku. Byl jsem se na ně podívat, povzbudit je. Seržantovi jsem řekl, že jsem se raději přijel přesvědčit, že opravdu leží u ohně na kůžích. Že neběhá nikde po nocích, ve snaze položit někde kus dynamitu, a alarmovat celou republiku. Nyní jsme se tomu už smáli. Měl jsem ale radost i z jiného důvodu, který jsem si zatím nechal pro sebe. |
